Jasně, jsem vlastenec. Ale....

Miluji naši zem, naše hory, srdce mi plesá v Českém ráji. Preferuji české filmy českých režisérů. Čtu české autory. Mám ráda český humor. Bráním se užívání slov typu participace, implementace, predispozice, resocializace, integrace a jim podobné. Vypadám nevzdělaně. A tak participuji, implementuji, integruji a resocializuji. Nechci být za blba.

A víte co? Zvládám i typickou českou náturu se závistivostí a chamtivostí. To jsou takové naše specialitky, abych tak řekla. Beru je na milost už jenom z toho důvodu, že když jde opravdu do tuhého, zapomínáme na hospodské tlachy a vzájemnou řevnivost a dokážeme táhnout za jeden provaz.

Poslední dobou mi však začíná drobet vadit jedno - neustálé lpění českého člověka na konzervatismu a problémy s přijetím jakékoliv lidské odlišnosti. Nedávno jsme si s hrůzou uvědomila, že od roku 1989 uplynulo již více jak dvacet let. Nevím, co mě tolik vyděsilo. Zda vědomí, že jsem o tolik let starší, nebo fakt, že se toho za tu dobu v postojích a myšlení obyvatel našeho národa zase tolik nezměnilo? Čas je relativní. Ale bacha, strašně žene. V některých aspektech s ním dokážeme ještě udržet krok (technika, že ano?), ale v oblasti mezilidské sounáležitosti by to chtělo sakra přidat na tempu. Nechápu například bojkot proti zřízení domečků pro mentálně handicapované klienty v některých městech či vesnicích. Nechápu ani přístup k některým etnickým skupinám, vybičovaný až do krajnosti.

Ale nemusíme jít do extrémů. Jsem se svojí sluchovou vadou také svým způsobem členkou jednoho etnika. A zkušenosti mých soukmenovců, komunikujících znakovým jazykem, dokládají jednu zajímavost. Prý se cítí mnohem svobodněji za hranicemi naší vlasti! Příčinou jsou podstatně menší bariéry v přístupu k jejich osobě a zvolenému komunikačnímu vyjadřování. A to i přesto, že konverzaci v anglickém jazyce zvládají povětšinou v její písemné podobě, pakliže vůbec. Došlo to tak daleko, že již znám případy, kterak mladý neslyšící člověk, po neúspěšném hledání práce na českém trhu, nakonec zakotvil v cizí zemi.

"Neměli jste problém s komunikací?" ptala jsem se například neslyšící cestovatelky, komunikující výhradně znakovým jazykem. Právě se vrátila z Afriky, kam si vyrazili s partou stejně zdravotně handicapovaných kamarádů. Jen tak. Prostě sbalili krosny a vyrazili.

"V pohodě," odvětila způsobem, který jsem jí prostě MUSELA věřit.

"Třeba v Maroku s námi vesele komunikoval i běžný chodec na ulici," rozvyprávěla se. Pravda, z běžného chodce se nakonec vyklubal úředník, který musel (!) ovládat znakový jazyk  na konverzační úrovni pro výkon své práce, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělou zkušenost. Komunikovalo se různě. Někdo používal anglický znakový jazyk, jiný mezinárodní, naši cestovatelé český znakový jazyk. Pro laiky - obtížností je to podobné, jako kdyby se Čech se základní znalostí ruštiny domlouval v zapadlé vsi někde na Ukrajině. Říkáte si, jednoduché?

Jak je tedy možné, že u nás se stále ještě lidé vzájemné interakce a komunikace tolik bojí? Vždyť dnes je přece jenom informovanost o problematice daleko větší než včera a předevčírem? Nebo ne?

Ale asi tak: v pojmech jako globalizace, multikulturalita a adaptabilita máme stále co dohánět a je nabíledni, zda vůbec kdy dohoníme.V tomto směru si říkám, že bych snad byla schopná prchnout z naší vlasti a usadit se jinde. Je bohužel smutný fakt, že se svými základy znakového, německého a ruského jazyka bych asi daleko nedoběhla. Sypu si popel na hlavu.

Ale ještě drobnost k tématu: moje životní záležitost - kochleární implantát. Představte si, že zatímco v zahraničí si lidé pořizují barevné krytky na tyto kompenzační pomůcky, čímž docílí, že si tohoto přístroje za uchem dotyčné osoby každý JISTOJISTĚ všimne, u nás se stále snažíme o co největší nenápadnost. Že je to zázrak techniky, který by se měl hřát na výsluní naší pozornosti? Ano, jistě. Ehm. Ale co tomu řeknou lidi, že?

Přeji vám všem krásný jarní den!