Jak jsme hledali inspiraci u pražských goril

„Hele, já si vypnu sluchadlo po cestě tam a Ty po cestě zpátky, a pak srovnáme zážitky, ne?“ navrhla mi kolegyně v zoologické zahradě v Praze. Ne, nezbláznily jsme se. Pouze jsme v rámci školení dost svérázným způsobem hledaly tvůrčí inspiraci u cizokrajné zvěře. Úkol zněl jasně: gorila nížinná.

„Holky, nepřipadá vám tato pracovní návštěva zoologické zahrady trochu zcestná?“ táži se s poukázáním na náš věk a v myšlenkách se vracím na podstatně nižší vývojový stupeň, do doby organizovaných výletů na základní škole. Pravěk.

„Bože, ti lidi mi lezou na nervy,“ přizvukuje pak kolegyně v totálně plném buse č. 112.

„Holky, nebrblejte, buďte rády, že jsme nevyfasovaly něco horšího,“ usměrňuje nás třetí hledačka inspirace a my uznáváme, že na tom něco pravdy bude. V márnici nebo na hřbitovech by se inspirace hledala podstatně hůř.

Přesto jsme rozhodnuté splnit naši misi v co nejkratším možném čase.

„Jak ten úkol pojmeme?“ přemýšlíme po vstupu do ZOO. Logicky se jako první nabízí srovnání dojmů z hlediska naší sluchové vady.

1. koncept by pak vypadal nějak takto: Zoologická zahrada z pohledu neslyšícího.

Zásadní rozdíl mezi slyšícím a neslyšícím návštěvníkem ZOO - vnímání zvuků zvířat:

• přichází o ptačí zpěv, řev šelem, šelest ptačího letu, troubení slona, koňské zaržání či šplouchání vody od lachtanů…..

• více vnímá detaily: barvy, rysy, pohyby či mimické projevy a pach zvířat

2. koncept se nám nabízí v nově zrekonstruovaném pavilonu goril nížinných.

Zde, při veselém skotačení gorilích mláďat, překvapivě padají zábrany mezi návštěvníky. Jejich – do té doby vysoce neutrální – výrazy v obličejích roztávají, lidé se na sebe usmívají, nahlas komentují chování obrovských savců… A ačkoliv se gorily různě hlasově projevují, tlustá skleněná deska mezi námi a těmito zvířaty způsobuje, že se slyšící návštěvníci ocitají na chvíli nechtěně v pozici neslyšících. Je s podivem, že k pochopení gorilí nálady není třeba žádných zvukových projevů, všichni víme, co tito savci kterým gestem vyjadřují. Jak je to možné? Že bychom rozpracovaly tuto myšlenku?

3. koncept vychází ze samotného pozorování gorilího chování.

Pohráváme si s asociacemi a převádíme některé gorilí projevy na lidskou činnost:

• gorily se nenechají nikým rozptýlit ze své činnosti – umění, které ovládá dost málo homo sapiens

• gorily ve svém uskupení dodržují jasně stanovené role – tímto pravidlem by se měli začít řídit nejen někteří normální smrtelníci, ale celá řada politických představitelů našeho státu

• gorily navazují kontakt pohledem – všeobecná zásada lidské komunikace

• gorily dávají najevo své pocity a nebojí se vyjádřit radost, zlost, smutek – problém v lidském společenství, představující hrubý nepoměr mezi vyjádřením zlosti, smutku a radosti.

• gorily milují své potomky – bez komentáře

Nakonec se naše pracovní výprava do ZOO navzdory původnímu skeptickému očekávání přece jenom vydařila. Napsaly jsme více či méně zdařilé zábavně/poučné reportáže, znakující kolegyně natočily krátký film (mimochodem, holky, moc se vám povedl!!!) a nakonec si potvrdily slova zakladatele ZOO Praha, prof. Jiřího Jandy: „Tu velkou přednost má zoologická zahrada, že učí bez moření. Počíná zábavou, končí věděním.“

Zjistily jsme, že hledat inspiraci lze téměř všude. Je jen třeba mít dostatečně otevřené všechny smysly, srdce i duši.

Mějte pěkný den!