Řídím, řídíš, řídíme.

„Tvůj způsob jízdy by mě teda zajímal, holčičko,“ poznamenal jakýsi anonym v mailu, ve kterém reagoval na můj poslední blogový článek. Takže, vážený pane, tímto odpovídám: máte smůlu, cizí osoby si JÁ do auta zásadně nezvu! A opravdu si myslíte, že vada sluchu je nepřekonatelný problém?

Na anonymy se sice doporučuje nereagovat, ale možná také někoho z vás zajímají mé zkušenosti s řízením motorového vozidla, proto si dovolím malou osobní rekapitulaci.

Autoškola, nebo-li teoretická průprava pro život na silnicích.

V naší skupince uchazečů jsem byla, jako ostatně ve většině jiných situací, jediný sluchově postižený adept z adeptů tehdejších, minulých, možná i budoucích (až později jsem s překvapením zjistila, že u nás existují autoškoly speciálně pro sluchově postižené). Po mém upozornění na sluchovou vadu a požadavky na odezírání, neskrýval postarší lektor určité rozpaky. Paradoxně však pomohla hned první jízda.

„Už jsi odlepila oči od silnice?“ otázal se mě zhruba po hodinové jízdě.

„Vy myslíte, jestli jsem si všimla těch dvou srnek napravo u lesa?“ odpověděla jsem otázkou. „Nebo snad za námi jedoucího kamionu se zhasnutými světly?“

Jasně, tyto postřehy bych připsala na vrub spíše obecně známé pravdě o prostorovém versus tunelovém vidění mezi pohlavími, ale mé poznámky způsobily, že napětí ve tváři pana lektora povolilo. Sice stále řval jak na lesy, ačkoliv by mi bývalo stačilo, kdyby mluvil normálně, ale neprotestovala jsem. Intenzita jeho hlasu způsobila, že si dodnes pamatuji některé hlášky, jež mi při praktických jízdách vtloukal do hlavy: „Jezdi víc ke středu silnice, auta se vyhnou, zbloudilý cyklista nikoliv!“ Nebo na světlech: „Prohlídni si tu křižovatku, předvídej a používej hlavu, holka!“ Když se mi nedařilo, jako všem začátečníkům, rozjíždění, dostalo se mi trochu dvojsmyslný rady: „Auto bylo konstruovaný pro chlapy, ženský to musí umět podržet!“ Bum! Pan lektor se, pravda, se svými svěřenci moc nemazlil (občas jsme s kolegy měli chuť dát si panáka ještě před jízdou), ale zpětně jsem za jeho způsob výuky ráda. Jak se říká: těžko na bojišti, lehko na cvičišti.

Praxe.

Z výše uvedeného důvodu nebyly první samostatné jízdy až tak nejhorší. Navíc mi manžel vcelku dobrovolně (!) uvolnil místo za volantem našeho rodinného vozu, ještě mi řidičák ani nestačil oschnout. Z počátku měl sice nutkání (ostatně jako drtivá většina manželů, kteří svého miláčka svěří ženě), stále mě nějak usměrňovat a opravovat chyby:

„Proč nezařadíš? Zařaď! Musíš vjet do každý díry? Hoď tam blinkr! Brzdi! Přidej! Objeď ho!“ V zájmu zachování duševní rovnováhy a hladkých plechů jsem si však poměrně rychle zajistila klidné jízdy.

“Hele, já na tebe přece nemůžu při řízení pořád koukat,“ nenásilně jsem upozorňovala na mé sluchové omezení. „Takže jestli máš nějaké připomínky, řekneš mi je, až dojedeme, ano?“

Dobrá poznámka. Než jsme dojeli do cíle, manžel samozřejmě zapomněl, co mi vlastně všechno chtěl. Sice si občas neodpustil demonstrativní křečovité držení dveří, dupání na pomyslné pedály a různé výkřiky typu „Ježišmarjá! Do p..!“ apod., ale nechal mě řídit a nabírat praktické zkušenosti. Když jednoho dne dokonce během mého řízení usnul, věděla jsem, že už mě jako řidiče plně akceptuje.

Nu, a nyní? Již deset let jsem držitelem řidičského oprávnění skupiny B a aktivním řidičem. Týdně najedu cca 300km. Dvakrát jsem odřídila celou cestu do Chorvatska k moři a zpět. V obci dodržuji předepsanou povolenou rychlost. Silniční kontrolu jsem po celou dobu řízení absolvovala pouze jednu, nehodu žádnou. Tolik statistika. Nuda. Klepu na dřevo. (Raději dvakrát.) Samozřejmě, i já občas udělám chybu a nějaký ten přestupek, dodneška neumím podélně zaparkovat a děsně nerada něco hledám v neznámém městě. Myslím si však, že mě – až na incident s houkající sanitkou, popsaný minule – sluchová vada při řízení naprosto, ale naprosto, neomezuje. Možná o tom svědčí i reakce kamaráda, kterého jsem vezla na jakousi cestu. „Jsi dobrá. Jezdíš svižně, ale bezpečně. Mít dopravní firmu, zaměstnám Tě jako řidiče,“ řekl mi pak, a mě to potěšilo.

Přiznám se vám však, že mám – i po těch letech za volantem - stále z auta dost velký respekt. Ale asi je to dobře, nemyslíte?

Á propo: pro příště bych si vyprošovala oslovení „holčičko,“ ano? Za prvé mi to nepřísluší a za druhé mě to uráží. Děkuji! :-)