Romana Procházková
- Počet článků 40
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1851x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
Oblíbené knihy
Romana Procházková
Malí miláčkové
Ne, nebudu se rozepisovat o štěňátkách, koťátkách, myšičkách ani jiných domácích zvířátkách. Řeč bude o miláčcích v jejich malé lidské podobě. Řeč specifická, mně vlastní.
Romana Procházková
Sluchadlo v akci aneb Jeden obyčejný den neobyčejné pomůcky
Je letní den. Hovím si na měkké podušce prostorné a suché krabičky, když vtom se otevře víko a mě ozáří jasné paprsky ranního slunce. Znamení, že mi začíná práce. I když, abych tak řekl, jde spíše o poslání. Jen považte: díky mně nedoslýchaví lidé lépe slyší! Jsem ve tvaru rohlíčku, asi pět centimetrů vysoký, napájí mě kulatá baterie a vážím pár gramů. Vede ze mně průsvitná hadička s koncovkou, kterou si můj člověk dává do ucha. Jsem tomu rád, ale....
Romana Procházková
Co udělám, když potkám osobu se sluchovým postižením
Leknu se? Někteří jistě ano. Taky bych se lekla, chtíc se mnou komunikovat človík, o jehož kultuře a jzykové vybavenosti nic moc nevím. A osoby se sluchovým postižením tvoří poměrně pestrou skupinu s mnoha různými možnostmi komunikace. Nic jednoduchého.
Romana Procházková
Třináctá komnata neslyšících
Lehce nedoslýchaví, těžce nedoslýchaví, Neslyšící, ohluchlí. Jiná vada sluchu, jiné potřeby, jiná komunikace. Problémy? Stejné. (Ne)přijetí sluchového handicapu společností. Předsudky. Nepochopení. Bagatelizace. Stigmatizace.... Ale o tom dnes ne. Dnes bych své řádky ráda věnovala svým známým i neznámým souputníkům po zemi slyšících.
Romana Procházková
Ping-pong strachu mezi slyšícími a neslyšícími
"Odkudpak jste?" táží se mě často lidé při prvním kontaktu. Otázce jsme se zpočátku dost divila. Odkud bych asi tak měla být, že ano? Z Marsu jsem nespadla a podle barvy kůže a tvaru očí se dá poměrně snadno vydedukovat, kde mám kořeny. "No, víte, já jen, že máte takový akcent," rozvedla dotaz jedna z žen. Tak odtud vítr vane! Na vině jsou mé drobné řečové nedostatky, které nejsem schopna pochytit okleštěným sluchem.
Romana Procházková
Jasně, jsem vlastenec. Ale....
Miluji naši zem, naše hory, srdce mi plesá v Českém ráji. Preferuji české filmy českých režisérů. Čtu české autory. Mám ráda český humor. Bráním se užívání slov typu participace, implementace, predispozice, resocializace, integrace a jim podobné. Vypadám nevzdělaně. A tak participuji, implementuji, integruji a resocializuji. Nechci být za blba.
Romana Procházková
„Seš hluchá?“ aneb (Ne)podstatné zážitky z tábora
To, že se s námi paní zima definitivně loučí, nepoznám podle počasí. Překvapivě ani podle kalendáře. Začíná mi to být jasné v okamžiku, kdy mi kamarádka oznámí, že již zaplatila dětem letní tábor. A to se stalo zkraje tohoto týdne. Její děti pojedou do osvědčené táborové osady již počtvrté a neskutečně se těší. Ptala jsem se proto syna, zda nechce jet také. "Nechci" dostalo se mi vyčerpávající odpovědi. Nepřemlouvala jsem ho. Sama jsem byla stejná, i když důvody mého nezájmu byly přece jenom poněkud odlišné.
Romana Procházková
Mé děkovné vzpomínání aneb Naprosto mimo téma dne
Konec listopadu a začátek prosince minulého roku byl v mém blízkém okolí značně krizový. Co mohlo, to se rozbilo, prasklo, podělalo, vztahy gradovaly, nervozita panovala. Celospolečenská situace a předvánoční hysterie tomu všemu dodala ještě grády. Aby mi nebřinklo v hlavě, utíkala jsem více než kdy jindy do svých vzpomínek a s láskou si vybavovala dětská léta, zážitky a osoby, které mne v mnohém ovlivnily a za které jsem dnes nesmírně vděčná.
Romana Procházková
Ghetta pro neslyšící. Fikce nebo skutečnost?
Schválně, co vás napadne, když se řekne GHETTO? Určitě si mnozí z vás vybaví ghetta vytvářená Nacisty, směřující k vyhlazení Židů a nepohodlných osob. Někomu možná vytanou na mysli černošská ghetta v Americe. Jiný zůstane v Česku a pomyslí na sídliště či okrajové lokality s ghety romskými. Všechny tyto asociace jsou správné. Mně však navíc pojem ghetto evokuje ještě NENÁSILNÝ a DOBROVOLNÝ odsun neslyšících lidí.
Romana Procházková
Staronové žebrání
„Pomozte, jsem hluchoněmý,“ stálo na papírku v roce 1993. Pár podnikavců tehdy využilo poněkud chaotické společenské situace a snadné zmanipulovatelnosti některých neslyšících jedinců. Obstarali jim ručně psané lístečky a poslali je na veřejně frekventovaná místa vybírat od ostatních spoluobčanů tu deset, tu dvacet korun. O tom, že jejich ovečky převážnou část výdělku, jestli to tak možno nazvat, odevzdávali následně svým pasákům, nemohlo být ani pochyb. Styděla jsem se. Za to, že dokázali neslyšící vůbec někomu sednout na lep, a tímto způsobem potupně a drze žebrat.
Romana Procházková
Ne, netelefonuji. Máte s tím problém?
„Já jsem vám volal asi tak čtyřikrát,“ sdělil mi poněkud vyčítavě zástupce zásilkové služby, stojíce ve dveřích. „Proč jste mi to pořád vytípávala?“ otázal se ještě, snad aby nebyla mýlka. S úsměvem jsem si převzala balíček a upozornila jej na skutečnost, že jsem při zadání objednávky několikrát důrazně upozorňovala, že poskytované číslo mobilního telefonu používám z důvodu sluchové vady pouze a jen na SMS zprávy. To aby nebyla mýlka. Že to nemohl najít? Tak to je mi líto. (Stejně to nakonec našel. Zvonil u dveří pouhé 2 minuty po posledním pokusu se se mnou telefonicky spojit.)
Romana Procházková
Označíme se?
Vada sluchu není na první pohled ničím zvláštní a nijak postřehnutelná. "Co takhle nějaké označení, aby ostatní viděli, že neslyšíte?" otázal se mě kdysi profesor na škole a poukázal na bílé slepecké hole. "Myslíte něco na způsob žluté Davidovy hvězdy?" vybavilo se mi, nevím proč, označení Židů za druhé světové války. Pan profesor nebyl jediným, kdo mi tuto otázku v dobré víře položil. Ale jak už to tak bývá - otázky plodí otázky: JAKÉ označení případně zvolit? V jakých barvách, v jakém provedení? Co by bylo nejoptimálnější? A pokud bychom byli úplní detailisti: kdo by se zabýval výrobou, distribucí a propagací těchto označení?
Romana Procházková
Kochleární implantát - životu prospěšno
Dnes tomu již budou 2 roky, 5 měsíců a 14 dní, co zase slyším! Pravda, zdaleka ne všechno, zdaleka ne všemu rozumím, některé zvuky jsou mi vysloveně nepříjemné, ale rozhodně poslech s kochlíkem (mé důvěrné označení pro kochleární implantát) předčil veškerá očekávání. Ještě před operací jsem byla totiž několikrát upozorňována, že nácvik opětovného slyšení bude dlouhodobým procesem, zvuky budou jiné, než jak jsem je měla naposlouchané se sluchadly a že: „Budete muset pracovat se sluchovými vjemy a učit se znovu poslouchat,“ pravil pan doktor v Motole. Doufala jsem tedy, že uslyším ALESPOŇ NĚCO a nebudu již v takovým zvukotěsným vakuu!
Romana Procházková
Vivat technika!!!
Představte si byt panelákového typu v podvečerním čase. Ne, představte si raději rodinný domek. No, ono to máte koneckonců jedno. Prostě si představte vchodové dveře do bytu. A konečně si představte zvuk odemykajících se dveří. Máte to?
Romana Procházková
Ach, ty vztahové komédie!
Řeknu vám, v době totalitní (kdy byli zdravotně postižení lidé umně skrýváni v ústavních zařízeních) jsem si se svojí těžkou nedoslýchavostí připadala občas jako Marťan mezi slyšícími. Měla jsem sice slyšící přátele, kamarády, milující rodinu, ale nebylo dne, abych nemusela řešit nedorozumění plynoucí z mé vady sluchu. Kapitolou sama pro sebe bylo navazování vztahů s opačným pohlavím. Nevěříte? Začalo to cca po patnáctém roce věku, návštěvou diskotékových zařízení.
Romana Procházková
Zvyknout se prý dá. Ale jak?
Mám neuroprotézu - kochleární implantát. Nedávno se mne kdosi ptal, zda nelituji, že jsem do toho šla. Zda stály ty pooperační komplikace a následná adaptace na nový poslech vůbec za to? (Prý jsem přece musela být na život v tichu už celkem dobře připravená a ZVYKLÁ?)
Romana Procházková
Máš vadu sluchu? Tak to jsi herec.
„Stejně jednou budu slyšet! Prostě budu,“ říkávala jsem mamince, když na mě, coby žáčka první, druhé třídy základní školy, spočinula podezřele uslzeným pohledem. Ne, že by mě snad moje zlatá maminka nějak často litovala, naopak: dávali si s tátou veliký pozor, abych měla stejná práva a povinnosti a stejnou porci jejich lásky jako mí sourozenci. Ale občas se lítostivému srovnání, že některých věcí nejsem schopná, prostě neubránili. A já to se svým dětským rozoumkem zaregistrovala. „Však nebojte, až budu dospělá, budu slyšet! Já to prostě vím,“ snažila jsem se rodiče v takových chvílích povzbudit.
Romana Procházková
Jak jsme hledali inspiraci u pražských goril
„Hele, já si vypnu sluchadlo po cestě tam a Ty po cestě zpátky, a pak srovnáme zážitky, ne?“ navrhla mi kolegyně v zoologické zahradě v Praze. Ne, nezbláznily jsme se. Pouze jsme v rámci školení dost svérázným způsobem hledaly tvůrčí inspiraci u cizokrajné zvěře. Úkol zněl jasně: gorila nížinná.
Romana Procházková
Jste podnikatel? Ano? Zaměstnal byste neslyšícího?
NE! zněla odpověď všech (!) dotázaných respondentů v dotazníkovém šetření jednoho nejmenovaného úřadu. Prostě nezaměstnali, no. Mě však tento drobný statistický ukazatel poněkud překvapil. Samozřejmě vím, že trh práce funguje tak, jak (ne)funguje, ale proč takové striktní odmítnutí? V čem jsou neslyšící zaměstnanci horší než slyšící? Čeho se podnikatelé obávají?
Romana Procházková
Nekoktej. Jsi v rádiu.
„Co děláš dnes večer?“ zablikala na mě jednou takhle před polednem pracovní zpráva. Okamžitě si představím mimořádnou firemní poradu. Ne, ne, porada byla přece předevčírem. Že by mi unikla nějaká akce? Ani to se mi nezdá pravděpodobné. „Nic zvláštního. Proč?“ odpovím tedy otázkou.
Romana Procházková
A zase ti postižení ...
... neustále nespokojení s příspěvkovou politikou státu! Hanba! A jako by to nestačilo, ani rodiče zdravotně postižených dětí si nedají pokoj. Představte si, píší jakýsi dopis ministrovi a kritizují zrušení prodlouženého rodičovského příspěvku. Hanba i jim!
Romana Procházková
Integrace? Ano nebo ne?
Tak zápisy předškoláčků do prvních tříd pro letošek za námi. Uff! Na někoho budou čekat od září školní lavice, pro jiného je připraven odklad. V případě sluchově postižených dětí se navíc řeší ještě jejich integrace. Proč se řeší? Protože ať chceme nebo nechceme, výběr základní školy zásadním způsobem ovlivní náš budoucí život. Chcete příklad? Dobrá tedy, máte ho mít. A věrna svému stylu, začnu od sebe.
Romana Procházková
Řídím, řídíš, řídíme.
„Tvůj způsob jízdy by mě teda zajímal, holčičko,“ poznamenal jakýsi anonym v mailu, ve kterém reagoval na můj poslední blogový článek. Takže, vážený pane, tímto odpovídám: máte smůlu, cizí osoby si JÁ do auta zásadně nezvu! A opravdu si myslíte, že vada sluchu je nepřekonatelný problém?
Romana Procházková
Hluchý řidič. Taky řidič.
Jak již mnozí z vás, čtenářů, ví: mám vadu sluchu. Jak ještě někteří možná neví: mám také řidičský průkaz. Ptáte se, jak to spolu souvisí? Podle ministerstva dopravy poměrně hodně.
Romana Procházková
VÁNOČNÍ BLOG: Jak jsem ohluchla, 4. část aneb Tichý zázrak.
Ohluchla jsem a podstoupila operaci, která mi mohla do budoucna ztracený sluch částečně navrátit. Z hospitalizace jsem byla propuštěna den před Štědrým dnem. Těšila jsem se. Těšila jsem se domů, na svátky, těšila jsem se, že v důvěrně známém prostředí a pod kouzlem vánoc stane se alespoň malinký zázrak a pooperační SIRÉNY v mé hlavě se prostě VYPNOU!
| předchozí | 1 2 | další |
