Vivat technika!!!

Představte si byt panelákového typu v podvečerním čase. Ne, představte si raději rodinný domek. No, ono to máte koneckonců jedno. Prostě si představte vchodové dveře do bytu. A konečně si představte zvuk odemykajících se dveří. Máte to?

"Halo, rodičové, jsem doma!" volá zrovna nezletilé dítko ještě s klíčem v ruce.

"Ahoj, ty už jsi tady?" ozve se odkudsi z útrob domu. "Jsme v kuchyni, pojď za námi."

Dítko shodí baťoh, skopne boty a vydá se rodičům poreferovat, jak bylo na výletě. Prostě běžný obrázek, který zná téměř každý z vás.

A teď si představte podobnou situaci v rodině, jejíž členové neslyší:

Zvuk odemykajících se dveří. TICHO. Dítko shodí baťoh, skopne boty a postupně nahlédne do všech obytných místností, aby rodiče (jak jinak) našlo až v té poslední. Upozornit na svoji přítomnost pouhým zamáváním ruky není možné. Otec právě se zaujetím sleduje v TV fotbalový přenos (samozřejmě s vypnutým zvukem), matka, otočená zády ke  dveřím, cosi kutí na sporáku. Dítku nezbývá nic jiného než jít a rodičům zlehka poklepat na rameno. Těm však, nepřipraveným na jeho přítomnost ("Čekali jsme tě až zítra!"), tímto gestem vyletí tlak a rozbuší se srdce. Dítko v tu chvíli představuje mírný stresor.

Oč poklidnější se zdá být atmosféra v rodině, která využívá různé kompezační pomůcky. Neslyšící rodiče jsou upozorněni světelnou signalizací na skutečnost, že se zrovna otevírají dveře, někdo zvoní, klepe, volá na ně.... Klasická signalizace od firem, specializujících se na kompenzační pomůcky, využívá záblesků a svítících barevných diod.

Sama kupříkladu neslyším domovní zvonek. Ještě před zavedením současných kompenzačních pomůcek na trh se mi však podařilo sehnat šikovného elektrikáře, který mi propojil zvonek s malým dekoračním světlem navrtaným na zeď ústřední místnosti bytu, takže kdykoliv někdo zazvoní, rozbliká se mi příjemné žluté světlo (nesnáším zářivky a led světla, způsobují mi pohled angorského králíka a upíří vzhled pokožky). Tento můj nepostradatelný pomocník funguje už pěkných pár let a na světlo si zvykli spoléhat i ostatní členové rodiny.

Další zvuky typu klepání, kroků,volání, atd. díky kochleárnímu implantátu již rozeznávám, takže jiných pomůcek, které by mne upozornily na pohyb osob po bytě, dětský pláč, kouř, vyzvánění pevné linky či mobilu, atpod. nevyužívám.

Naprosto nepostradatelnou technickou pomůckou se však pro mne stal počítač s připojením k internetu. I když občas na tuto vymoženost nadávám, faktem je, že mi poskytuje maximální množství informací a snižuje informační deficit, zapříčiněný vadou sluchu, na únosnou míru. Moderní komunikační kanály typu skype mi pak nahrazují tolik slyšícími lidmi preferované telefonování. A zkušenosti ukazují, že zde probíhající písemná komunikace je zcela rovnocenná komunikaci ústní.

Takže volám: vivat technika!!!Vivat 21. století!

Alespoň do té doby, než ehm... narazím na domovní bzučáky.

To je vynález, který by sluchově postižené osoby nejraději zrušili, vyhodili, zakázali. Bzučáky jsou všude. Školky, školy, soukromé domy, úřady, instituce... Jejich zavedení sice rozumím, ale proč, sakryš, nemyslí výrobci při jejich konstrukci na zamontování malé diody, která by se rozsvítila v momentě, kdy je zřejmé, že vás na druhé straně někdo poslouchá? Neříkejte mi, že je to takový výrobní problém? Víte, jak by nám tato malá úprava usnadnila situaci?

Vy, jako neslyšící máte totiž pouze dvě možnosti: buď požádat kolemjdoucí, zda by vám nebyli nápomocni, nebo sami stisknout příslušné tlačítko. Ale co teď? 

"Prosím vás, jsem neslyšící a potřebuji tam a tam. Můžete mi otevřít?" opakujete většinou jako kolovrátek s hlavou u bzučáku a rukou na klice, netušíc, zda mluvíte do prázdna či ne. Můžete ale také neříkat nic a jen nepřetržitě zvonit. Většinou zanedlouho přilétne rozzuřená domovnice/úřednice/ školnice či rovnou ochranka a vám se sice dveře otevřou, nicméně až po dlouhém vysvětlování a ztrátě pár minut života.

Maličkost, říkáte si? Jistě, ale takovýchto maličkostí se vám za den nakupí docela obstojné množství a vás to stojí zbytečně moc úsilí, nervů, času. A přitom právě v tomto konkrétním případě by stačilo tak málo.

Co myslíte?

Přeji vám pěkný den!